Rubrika: O Ayahuasce

O výzkum ayahuascy a Amazonie se zajímám již dvacet let, a tak jsem měl možnost účastnit se ayahuascových ceremonií v tradičním, kmenovém prostředí (na území Bolívie, Ekvádoru, Peru, Kolumbie a Brazílie), kde je tento nápoj považován za kulturní dědictví, tedy legislativně akceptovatelný prostředek. Na základě mé osobní zkušenosti mohu jen potvrdit ohromný potenciál ayahuascy v léčbě posttraumatické stresové poruchy, drogové závislosti, léčbě deprese a psychospirituální krize. Obdivuhodná rozšířenost ayahuascy v Amazonii, projev živého respektu, jež indiáni k psychoaktivním rostlinám po generace pociťují, svědčí o tom, do jaké míry jsou pro ně tyto rostliny důležité. Vnímají je především jako nástroj „psychické a fyzické regenerace“, a zároveň jako zdroj hluboké sebeexplorace, která zahrnuje i „poznávání“ okolního ekosystému. Tento upřímný respekt indiánů lze pochopit i na základě analýzy vědeckých publikací, jenž neustále vznikají, a jsou věnovány neuroplastickým, imunomodulačním a psychoregeneračním vlastnostem ayahuascových alkaloidů.

Samozřejmě zájem o psychoaktivně evokované stavy vědomí v kontextu „evropocentrické“ kultury existuje již delší dobu, stačí zmínit dlouhotrvající období Eleusínských mystérií, neboť tázání po tom, čemu český psychiatr Stanislav Grof říkal „touha po celistvosti“ – je přirozenou potřebou seberozvoje, nikoli snahou uniknout od frustrující reality. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi psychedelickými látkami a drogami. Proto nehledě na občas nedostatečně obezřetný přístup k psychedelikám, nelze k tomuto obdivuhodnému nápoji s jeho širokospektrálním, terapeutickým potenciálem, přistupovat k jako návykové a nebezpečné droze. Jen pouhý seznam vědeckých studií dokazujících opak, by desetinásobně přesáhnul obsah tohoto textu. Z toho důvodu odkazuji níže na krátký výčet z mého pohledu důležitých studií potvrzující pozitivní potenciál ayahuascy:

Hamill J, Hallak J, Dursun SM, Baker G. Ayahuasca: Psychological and Physiologic Effects, Pharmacology and Potential Uses in Addiction and Mental Illness. Curr Neuropharmacol. 2019;17(2):108-128. doi: 10.2174/1570159X16666180125095902. PMID: 29366418; PMCID: PMC6343205

Frecska E, Bokor P, Winkelman M. The Therapeutic Potentials of Ayahuasca: Possible Effects against Various Diseases of Civilization. Front Pharmacol. 2016 Mar 2;7:35. doi: 10.3389/fphar.2016.00035. PMID: 26973523; PMCID: PMC4773875.

Morales-Garcia, J.A., Calleja-Conde, J., Lopez-Moreno, J.A.et al.N,N-dimethyltryptamine compound found in the hallucinogenic tea ayahuasca, regulates adult neurogenesis in vitro and in vivo.Transl Psychiatry10, 331 (2020). https://doi.org/10.1038/s41398-020-01011-0

Osório Fde L, Sanches RF, Macedo LR, Santos RG, Maia-de-Oliveira JP, Wichert-Ana L, Araujo DB, Riba J, Crippa JA, Hallak JE. Antidepressant effects of a single dose of ayahuasca in patients with recurrent depression: a preliminary report. Braz J Psychiatry. 2015 Jan-Mar;37(1):13-20. doi: 10.1590/1516-4446-2014-1496. PMID: 25806551.

Schenberg EE. Ayahuasca and cancer treatment.SAGE Open Medicine. January 2013. doi:10.1177/2050312113508389

Inserra, Antonio. (2018). Hypothesis: The Psychedelic Ayahuasca Heals Traumatic Memories via a Sigma 1 Receptor-Mediated Epigenetic-Mnemonic Process. Frontiers in Pharmacology. 9. 10.3389/fphar.2018.00330.

Bouso, José Carlos & Riba, Jordi. (2014). Ayahuasca and the Treatment of Drug Addiction. SN – 978-3-642-40425-2

Yusuf Oloruntoyin Ayipo, Mohd Nizam Mordi, Muzaimi Mustapha, Thenmoly Damodaran,

Neuropharmacological potentials of β-carboline alkaloids for neuropsychiatric disorders,

European Journal of Pharmacology,

Volume 893,

2021, https://doi.org/10.1016/j.ejphar.2020.173837.

(https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0014299920309420)

Neuroprotective potential of Ayahuasca and untargeted metabolomics analyses: applicability to Parkinson’s disease. https://doi.org/10.1016/j.jep.2020.112743

Rafael G. dos Santos & Jaime E. C. Hallak (2017) Effects of the Natural β-Carboline Alkaloid Harmine, a Main Constituent of Ayahuasca, in Memory and in the Hippocampus: A Systematic Literature Review of Preclinical Studies, Journal of Psychoactive Drugs, 49:1, 1-10, DOI: 10.1080/02791072.2016.1260189

Palhano-Fontes, F., Barreto, D., Onias, H., Andrade, K., Novaes, M., Pessoa, J.,Araújo, D. (2019). Rapid antidepressant effects of the psychedelic ayahuasca in treatment-resistant depression: A randomized placebo-controlled trial. Psychological Medicine, 49(4), 655-663. doi:10.1017/S0033291718001356

Rešerše vznikla jako reakce na některá tvrzení v rozsudku ve věci odsouzení manželů Kordysových za přípravu a podávání nápoje ayahuascy obsahujícího psychedelické substance. Jedná se pouze o rešerši vědeckých dat, text nemá za cíl polemizovat nad skutkovou podstatou, soudním řízením, trestem ani ničím podobným. Má za cíl objasnit problematiku následujících bodů:

1. zdravotní rizika ayahuascy a DMT
2. návykový potenciál ayahuascy a DMT
3. společenská nebezpečnost ayahuascy a DMT

Z důvodu stručnosti nejsou citovány původní zdroje, obvykle se text odkazuje na přehledové články, které se problematikou zabývají podrobně a jsou v nich citovány původní zdroje.

Úvod

Ayahuasca je psychoaktivní nápoj pocházející z latinské Ameriky. Dnes je fenomén rozšířen prakticky celosvětově. Nápoj se získává většinou tepelnou úpravou jedné či více rostlin, vzácně je získáván za studena macerací.

Základem jsou liány z rodu Banisteriopsis (např. B. caapi, méně často B. inebrians, B. quitensis a další), ke kterým mohou ale nemusí být přidávány další rostliny. Mezi nejčastější rostliny užívané při přípravě patří zdroje psychedelických tryptaminů DMT, 5-OH-DMT, 5-MeO-DMT, NMT aj. mezi takové rostliny patří např. Psychotria viridis, Diplopterys cabrerana, Anadenanthera peregrina a colubrina, Mimosa hostilis aj.

Celkově je popsáno více než sto užívaných rostlin [8, 9]. Z toxikologického hlediska stojí za zmínku pouze zdroje tropanových alkaloidů jako např. rod Datura, Brugmansia aj. Z těchto rostlin se do ayahuascy uvolňují toxické látky jako např. atropin, hyoscyamin, skopolamin aj. Tyto přísady jsou tradičně používané v některých částech latinské Ameriky jako např. v severním Peru.

1. Zdravotní rizika ayahuascy

Na toto téma byla provedena řada studií. Dosud nejrozsáhlejší přehledovou studii publikoval Rafael Guimarães dos Santos v prestižním vědeckém časopise Journal of psychedelic drugs v roce 2013 [5]. Výsledkem je, že nebyly zjištěny žádné projevy akutní toxicity. Rovněž se nepodařilo zachytit žádné klinicky významné abnormality ve výsledcích odběrů krve. Z klinického vyšetření vyplývá pouze zvýšení krevního tlaku a zrychlení srdeční akce, avšak z klinického hlediska obvykle neškodné. Při studiu vlivu na hormonální systém bylo zjištěno zvýšení hladin prolaktinu, kortisolu a růstového hormonu. Rovněž byly zaznamenány změny v imunitním systému. Ačkoli je dat zatím málo, zdá se, že změny by byly spíše směrem ke zlepšení funkce imunitního systému [3]. U čistého DMT byl dokonce in vitro prokázán protinádorový účinek [12].

Mezi další projevy po požití patří zvracení a průjem. Z hlediska tradičních komunit se jedná o nedílnou součástí procesu a má očistný význam. Tento efekt trvá pouze po dobu účinku sloučenin. Celková doba trvání těchto “vedlejších účinků” je v řádu maximálně hodin. Teoreticky by to mohlo vést k iontovému rozvratu, empiricky ale víme, že k tomu nedochází.

Zmíněná studie [5] se rovněž zabývá dlouhodobým užívaním ayahuascy. Shrnuje výsledky několika longitudinálních studií, které byly provedeny na členech církví, které užívají ayahuascu v rámci praktikování svých náboženství (např. Santo Daime, União do Vegetal a Barquinha). Nebyly prokázány žádné projevy toxicity plynoucí z dlouhodobého užívání.

Přehledová studie dokonce uvádí omezené množství dat ohledně užívání těhotnými ženami a ani zde nebyla prokázána žádná zdravotní rizika pro matku ani dítě. I když užívání v těhotenství jistě není možné doporučit, v tradičních komunitách je praktikováno běžně.

Ayahuasca je obecně považována za bezpečnou. Riziková může být v případě kombinací s dalšími látkami nebo léčivy z důvodu farmakologických interakcí. Rovněž existuje několik případových studií o úmrtích po požití ayahuascy [např. 10], avšak tyto případy jsou extrémně vzácné a nejspíše vznikají na podkladě idiosynkratických reakcí. Někdy se objevují případy intoxikací souvisejích s ayahuascou obsahující tropanové alkaloidy. Rovněž byly publikovány případy “falešné” ayahuascy obsahující např. syntetické amfetaminy.

2. Závislostní potenciál

Neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval závislostní potenciál klasických psychedelik. Například studie na opicích prokázala, že opice si nepodávají psilocybin častěji než fyziologický roztok [4].

Rozvoj závislosti je nejčastěji spojen s neuromodulátorem dopaminem. Klasická psychedelika mají minimální nebo žádnou afinitu k dopaminovým receptorům a neovlivňují části mozku, které se v tradičních modelech spojují s rozvojem závislosti.

Další mechanismus účinku zabraňující rozvoji závislosti je rozvoj tachyfylaxe – laicky řečeno se jedná o podobný fenomén jako tolerance, ale rozvíjí se prakticky okamžitě. Zjednodušeně řečeno pokud je požito psychedelikum, další den stejná dávka nemá žádný efekt. Efektu by muselo být dosaženo pouze vysokou dávkou. Další den by psychedelikum nemělo žádný efekt bez ohledu na dávku. Tachyfylaxe je dána down regulací receptorů. Délka trvání tachyfylaxe je individuální, ale pohybuje se cca kolem dvou týdnů. Jedinou známou výjimkou je DMT, u kterého k tachyfylaxi nedochází. Fenomén je dobře popsán např. v článku Psychedelics od Davida Nicholse [7].

Třetím fenoménem zabraňujícím zneužívání psychedelik je behaviorální efekt, který může být mnohdy náročný a je zcela nepredikovatelný. Navíc plný prožitek psychedelického stavu má jistě protizávislostní efekt.

Jako u všech serotoninergních psychedelik není u ayahuascy resp. DMT rozvoj závislosti možný. Naopak se ayahuasca používá v několika centrech na léčbu závislosti jako např. centrum Takiwasi v Peru.

Zatím chybí dostatek tvrdých dat pro jednoznačné tvrzení, že ayahuasca dokáže léčit drogovou závislost, na druhou stranu existuje řada empirických dat a menších studií. Problematice byla věnována např. kapitola v knize The therapeutic use of ayahuasca, která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Springer [1]. Autory jsou přední odborníci na problematiku Jordi Riba a José Carlos Bouso. Další článek na toto téma publikovali například Talin a Sanabria [11], kteří zdůrazňují roli setu a settingu v léčbě závislosti pomocí ayahuascy. Celkově vzato jsou psychedelika považována za jedny z nejperspektivnějších látek pro léčbu závislostí, problematiku zahrnuje např. článek Winkelmana z roku 2014 [13].

3. Společenská nebezpečnost

Společenská nebezpečnost se těžko posuzuje. Společenská nebezpečnost osob poskytujícíh ayahuascové ceremonie se silně liší – jedná se totiž o currandery v tradičních komunitách, lékaře a psychology v léčebných centrech, neošamany… obecně se ale dá říct, že společenská nebezpečnost je nízká. Co se týká uživatelů, bylo provedeno několik studií. Například studie [2] zkoumala psychologické změny u lidí, kteří vstoupili do církve União do Vegetal užívající ayahuascu. Řada ze subjektů reportovala před vstupem do církve společensky nepříznivé jevy jako závislost na alkoholu a jiných NL, násilné chování, dokonce dva subjekty byly dokonce ve vězení za násilné trestné činy. Ve všech zmíněných jevech došlo po zkušenostech s ayahuascou ke změně k lepšímu. Ayahuasca není spojená s rizikem rozvoje závislosti, proto se k ní nevztahují společenské jevy s tím související.

Navíc prozatímní data získaná ze studií s psychedeliky ukazují, že psychedelika rozvíjí prosociální chování, empatii, kognitivní flexibilitu, kreativitu, osobnostní faktory jako otevřenost, hodnotovou orientaci, vztah k přírodě apod. [6].

Vypracoval MUDr. Vojtěch Cink

Autor práce prohlašuje, že v souvislosti s tématem, vznikem a publikací tohoto textu není ve střetu zájmů a vznik ani publikace článku nebyl nijak finančně podpořen.

Literatura

1) BOUSO, José Carlos; RIBA, Jordi. Ayahuasca and the treatment of drug addiction. In: The therapeutic use of ayahuasca. Springer, Berlin, Heidelberg, 2014. p. 95-109.

2) BRITO, G. S.; NEVES, E. S.; OBERLAENDER, GUILHERME. Human psychopharmacology of hoasca, a plant hallucinogen used in ritual context in Brazil. the Journal of nervous & Mental disease, 1996, 184.2: 86-94.

3) CINK, Vojtech, ANDRASHKO Veronika. Psychedelika jako imunomodulátory. Psychiatrie 2019, 23(3), ISSN 1211.7579.

4) FANTEGROSSI, W. E.; WOODS, J. H.; WINGER, G. Transient reinforcing effects of phenylisopropylamine and indolealkylamine hallucinogens in rhesus monkeys. Behavioural pharmacology, 2004, 15.2: 149-157.

5) GUIMARÃES DOS SANTOS, Rafael. Safety and side effects of ayahuasca in humans—an overview focusing on developmental toxicology. Journal of psychoactive drugs, 2013, 45.1: 68-78.

6) JUNGABERLE, Henrik, et al. Positive psychology in the investigation of psychedelics and entactogens: A critical review. Neuropharmacology, 2018, 142: 179-199.

7) NICHOLS, David E. Psychedelics. Pharmacological reviews, 2016, 68.2: 264-355.

8) OTT, Jonathan. Pharmacotheon: Entheogenic drugs, their plant sources and history. Natural Products Company, 1993.

9) SCHULTES, Richard Evans; HOFMANN, Albert. Plants of the gods: origins of hallucinogenic use. New York, 1979.

10) SKLEROV, Jason, et al. A fatal intoxication following the ingestion of 5-methoxy-N, N-dimethyltryptamine in an ayahuasca preparation. Journal of analytical toxicology, 2005, 29.8: 838-841.

11) TALIN, Piera; SANABRIA, Emilia. Ayahuasca’s entwined efficacy: An ethnographic study of ritual healing from ‘addiction’. International Journal of drug policy, 2017, 44: 23-30.

12) TOURINO, Melissa Cavalheiro, et al. Tryptamine and dimethyltryptamine inhibit indoleamine 2, 3 dioxygenase and increase the tumor‐reactive effect of peripheral blood mononuclear cells. Cell biochemistry and Function, 2013, 31.5: 361-364.

13) WINKELMAN, Michael. Psychedelics as medicines for substance abuse rehabilitation: evaluating treatments with LSD, Peyote, Ibogaine and Ayahuasca. Current drug abuse reviews, 2014, 7.2: 101-116.

O ayahuasce se v poslední době hodně mluví a píše. Většina autorů ovšem ignoruje zásadní fakt – o ayahuasce nevíme skoro nic. Většina článků v běžných médiích, na blozích zabývajících se ezoterickou tématikou nebo bohužel i v odborných publikacích jsou často spíše sbírkou romantických představ autorů než sbírkou faktů.

Obvykle si můžeme přečíst definici, že ayahuasca je tradiční rituální nápoj používaný šamany v Jižní a Střední Americe. V této definici je pravdou snad jen to, že do nedávna se ayahuasca používala v Jižní a Střední Americe. Dnes se jedná o fenomén celosvětový, takže neplatí už ani to. Také by se dalo dát částečně za pravdu tomu, že se často jedná o nápoj. Existují ovšem i formy přípravy, jejichž výsledkem je produkt gelové konzistence. Také již dnes existuje ayahuasca v kapslích. Kdybychom tedy chtěli být zcela přesní, tak z té definice už neplatí vůbec nic.

Co ayahuasca tedy je? Moje definice by zněla, že ayahuasca je soubor různých produktů vzniklých tepelnou úpravou liány Banisteriopsis caapi, případně s dalšími přísadami. Kromě B. caapi se dají použít některé liány stejného rodu například B. inebrians, B. quitensis a další. Rod Banisteriopsis je obecně málo botanicky prozkoumán.

Liány B. caapi existuje přibližně sto kultivarů. Jmenujme ty nejznámější – černá, bílá, žlutá, červená, cosmica, tucanaca, arara, tygří a mnoho dalších. K přípravě výsledného produktu se používá asi třicet druhů liány, které se zásadně liší obsahem účinných látek. V poslední době jsou dokonce šlechtěné nové kultivary ayahuascy. Opravdovou perličkou jsou pak nové kultivary ayahuascy vyšlechtěné a pěstované na Hawaji. Obecně již stovky let se ayahuasca pěstuje. Divoce dnes již roste snad na jediném místě – kolem řeky Napo (Ekvádor, Peru).

Všechny druhy ayahuascy obsahují beta-karbolinové alkaloidy – např. harmin, harmalin, tetrahydroharmin, harmol, harman a mnoho dalších. Některé druhy liány obsahují i druhou významnou složku a to tryptaminy – zejména DMT. DMT je psychoaktivní tryptamin, o kterém se uvažuje, že by mohl být produkován i v lidském mozku. Zde bych chtěl ovšem zdůraznit, že tato otázka je sporná a v odborných kruzích velice vášnivě debatovaná.

Beta-karbolinové alkaloidy obsažené v ayahuasce získaly jména podle rostliny, ve které byla většina z nich původně nalezena – routa syrská (Peganum harmala). V ayahuasce plní funkci MAO inhibitoru. MAO – celým názvem monoaminooxidáza je enzym zodpovědný za degradaci celé řady sloučenin včetně tryptaminů. Inhibicí tohoto enzymu se mění farmakokinetika tryptaminů a dalších látek.

DMT a další tryptaminy by byly po orálním užití degradovány MAO a vůbec by neúčinkovaly. Dále se prodlužuje psychoaktivní efekt – pokud je DMT vykouřeno (jinak se nedá za normálních okolností použít) má trvání účinku v řádu minut, maximálně desítek minut. Při perorálním požití DMT s inhibitorem MAO se prodlužuje účinek. Délka účinku závisí na mnoha faktorech a není úplně známá. Dle svých pozorování a zkušeností bych odhadoval čtyři až dvanáct hodin. Do ayahuascy se dají rovněž přidat některé zdroje 5-MeO-DMT. Účinek 5-MeO-DMT (opět vykouřeného) trvá opět v řádu minut, maximálně desítek minut. Současným podáním inhibitorů MAO je opět významně prodloužen.

Ayahuascou se tedy rozumí produkt obsahující buď pouze beta-karboliny, beta-karboliny a některé tryptaminy nebo dokonce při určité tepelné úpravě neobsahuje žádnou ze zmíněných látek v aktivní podobě – látky jsou degradovány teplem. Ayahuasca bez psychoaktivního efektu se používá k očistě a léčbě fyzického těla a zejména v boji proti parazitům – mnozí vědci se domnívají, že tento fakt stál za „vynálezem“ ayahuascy.

Pokud chceme vyvolat psychoaktivní efekt, musíme použít druh liány obsahující tryptaminy nebo tryptaminy vhodným způsobem přidat. Děje se tak přidáním dalších rostlin. Nějčastější volbou je chacruna (Psychotria viridis). Aby nebyla problematika tak jednoduchá, existuje několik kultivarů chacruny, včetně nové odrůdy pěstované na Hawaji. Další poměrně častou volbou je pak chaliponga (Diplopterys cabrenara) – té rovněž existuje několik kultivarů a rovněž se liší obsahem látek.

Podle použitých rostlin a způsobu přípravy můžeme v ayahuasce najít poměrně širokou paletu tryptaminů – např. DMT, NMT, 5-OH-DMT, 5-MeO-DMT. Za zmínku stojí, že poslední dva zmíněné se nachází ve velkém množství rostlin, ale také například v jedu žab čeledi ropuchovitých – zejména Bufo alvarius (ropucha koloradská), Bufo marinus (ropucha obrovská) a dalších. Tyto látky se používají kouřením upraveného ropušího jedu nebo olizováním žab. Zde ovšem musím poznamenat, že ropuchy tento sekret vylučují ke své obraně a sekret tedy obsahuje mnoho látek, včetně vysoce toxických sloučenin.

Dalšími přísadami používanými do ayahuascy jsou nejrůznější zdroje tropanových alkaloidů jako například atropinu, skopolaminu a dalších. Tyto látky vykazují silné delirogenní účinky. Jako příklad rostliny, která se často užívá jako přísada do ayahuascy a obsahuje tyto látky, uveďme například Brugmansia insignis.

Celkové množství rostlin používaných při přípravě ayahuascy není známo, zjistit se z logiky věci ani nedá. Dle mého odhadu se bude jednat o řádově stovky rostlin, skýtající tisíce poddruhů. Ve většině publikací se udávají čísla kolem stovky.

Obrovským tématem je příprava. Existuje několik desítek druhů přípravy. Liší se tím, kdy se vkládají do kotle různé přísady, intenzitou ohně, délkou vaření – ta se pohybuje od několika málo hodin až po celý den (někdy i více dní). V některých případech se ayahuasca pouze vaří, někdy je příprava vícestupňová – po vaření nastává jedna nebo více fází odpařování.

Proces je nesmírně složitý na udržování teploty, protože velká část aktivních látek je teplotně nestabilní a může snadno dojít k jejich degradaci teplem. Teplota zase nesmí být moc nízká, protože pak by nedošlo k uvolnění některých látek do výsledného produktu. I s dnešním vybavením – nerezové hrnce s kvalitním dnem, sporáky a vařiče je to proces velice složitý a s poměrně nejistým výsledkem. I poměrně zkušeným „vařičům“ se stává, že jejich ayahuasca prostě nefunguje.

Spousta autorů popisuje ayahuascu jako tradiční nápoj, který se používá prostě od nepaměti. Nabízí se logická otázka… Jak to tedy vařili s vybavením z doby kamenné, když je to problém uvařit i dnes v moderním hrnci? Selskou logikou dojdeme k tomu, že to prostě nevařili.

Hmatatelné důkazy o přípravě ayahuascy jsou nesmírně mladé. Ayahuasca se nejspíše začala ve větší míře připravovat až po conquistě, kdy evropští dobyvatele dovezli kvalitní nádobí. Nicméně zde se pohybujeme ve sféře spekulací, protože jak jsem zdůraznil – neexistují důkazy.

Jeremy Narby ve své knize Kosmický had píše, že ayahuasca se používá asi pět tisíc let. Jedná se o spekulaci. První písemný důkaz o ayahuasce pochází z roku 1737, kdy její používání popsal jezuita Pablo Maroni. Rozsáhlejší popis nicméně pochází až z druhé poloviny 19. století. Ze zásadních jmenujme například popis od Richarda Spruce (1851) a Manuela Vilavicencia (1858).

Ayahuasca – pokud byla vůbec užívána – byla užívána kulturami, které po sobě nezanechaly prakticky nic, co by mohl archeolog najít a pokud ano, tak to doposud leží někde pod zemí hluboko v pralese. Jinými slovy publikované názory o sáhodlouhém užívání ayahuascy se jeví krajně nepravděpodobné.

Spekuluje se, že ayahuasca je pro svoji extrémně náročnou přípravu poměrně mladým fenoménem. Před ayahuascou se používaly prostředky mnohem jednodušší na získání – produkty z žabích jedů (stačí žábu olíznout) nebo například produkty ze stromu Anadenanthera peregrina nazývané například yopo nebo cohoba – sušina se šňupala nebo kouřila. Archeologické důkazy o používání těchto přípravků pochází z období cca 2000 př.n.l. (někteří autoři uvádějí i 3000 př.n.l.). U mumifikovaných těl se našly látky samotné, přípravky na šňupání, dýmky a podobně.

Většina autorů se dnes kloní k názoru, že ayahuasca byla „vynalezena“ až v 17. století. O tom, jak byl objeven tak náročný způsob přípravy, se čile spekuluje. Jednou z vizí je, že byl recept na přípravu sdělen skrze rostliny samotné nebo předán bytostmi z jiného světa. Jiným vysvětlením je snaha domorodých obyvatel o nalezení silného přípravku vyvolávajícího zvracení. Jak zdroje beta-karbolinů, tak zdroje tryptaminů vyvolávají silný vomitický efekt. Logickou volbou tedy byly snahy o jejich kombinování.

Dále autoři často operují s představami o tom, jak kmen za použití ayahuascy poznával sebe, vesmír a vůbec… Zde se opět pouštíme do roviny spekulací. Už jen z důvodu náročnosti přípravy se dá předpokládat, že původně byla ayahuasca užívána pouze žáky „šamanů“ v rámci výcviku. Konzumace celým kmenem nebo jeho dílčí částí pravděpodobně přišla později. Ovšem užití bylo mnohdy jiné, než kterým se zabývají moderní představy. Kmeny pod vlivem ayahuascy hledaly zvěř, lovily a byla užívána i k válečným účelům.

Koncept užívání ayahuascy, jak ho můžeme vidět dnes v různých centrech, dle mého názoru, existuje tak třicet let. Koncept, který si dnes představujeme jako „tradiční,“ je v současnosti nesmírně komerčně úspěšný a podle mého názoru existuje sotva sto let.

Dílčí představu tradice můžeme získat ze zápisků antropologů, kteří cestovali džunglí před dvěma sty lety. Ovšem již v té době z původní kultury mnoho nezbývalo – už v 18. století byla tamní kultura destruována otroctvím, epidemiemi a působením misionářů.

Přijde mi zábavné, že dnes antropologové jezdí do „šamanských center“ v Jižní a Střední Americe, studují ayahuascu a její použití a usuzují něco o rituálech a tradicích. V těchto centrech nejsou šamani, jsou to turistické atrakce. To, co se tam vaří a pije není „pravá ayahuasca,“ je to něco, co jsem kdysi pracovně nazval „čaj pro gringoše.“

Obecně z toho usuzovat cokoli o tradičním užívání ayahuascy je prostě nepochopení fenoménu. Když jsem se před deseti lety vydal na svoji první expedici do Jižní Ameriky, jeli jsme k alespoň trochu „tradičním šamanům“ dva dny hluboko do džungle. Přenášeli jsme lodě, prosekávali se vegetací a bojovali s oblaky komárů. Ani tam jsme nenašli nic tradičního.

Ayahuascu – tu opravdovou a účinnou – umí dnes uvařit jen málo bytostí. Většinou je jim nejméně osmdesát let, spíš kolem stovky a mizí… a s nimi i celý fenomén. Za nimi moc vědců nejezdí, protože by si prostě „ušpinili boty.“ Raději jezdí do různých center roztroušených povětšinou kolem velkých měst a zkoumají „tradice.“ Zkoumat ayahuascu v těchto centrech a interpretovat to jako tradiční a rituální užívání je asi stejně na místě jako pozorovat kouření marihuany v Brně u hlavního nádraží a snažit se z toho vyvodit něco o rituálech dávných Keltů a Slovanů. Ano, je to na stejném území, možná pozorujeme lidi s takovými předky, ale tradice už dávno zmizela.

Kdybych měl shrnout co víme o ayahuasce, musím říct, že velice málo. Je to prakticky nedefinovatelná skupina produktů ze stovek různých rostlin přípravovaných stovkami způsobů. Můžeme si položit na stůl tisíc vzorků ayahuascy a každý bude jiný. O chemickém složení nevíme skoro nic – byla zkoumána přítomnost jen některých látek, kompletní složení neznáme, navíc se liší vzorek od vzorku.

Historii neznáme, protože neexistují archeologické důkazy, ani písemné záznamy. Máme pouze „mladé“ důkazy. Původ také neznáme, nejpravděpodobnější se zdá území kolem řeky Napo (Ekvádor, Peru). Nezvratný důkaz ale neexistuje, existují spíše indície. O antropologickém kontextu víme málo, protože jsme tu kulturu stihli zničit dříve, než jsme ji popsali a teď dezinterpretujeme různé atrakce pro turisty jako nositele tradice.

Také se často mluví o jihoamerickém šamanismu. Já ten termín taky občas z nouze použiju. Snažím se tomu ovšem vyhnout, jak jen to jde. Slovo šaman pochází z jazyka Tunguzů, národa, jehož zbytky obývají část Sibiře. Jinak řečeno slovo šaman kulturně patří do oblasti dnešní Ruské federace a přilehlých států. V Jižní Americe nemá co dělat. V Jižní a Střední Americe se používá například pojem curandero – nicméně znamená něco jiného. Jediným přiléhavým označením pro nositele fenoménu ayahuascy je prostě pojem ayahuascero.

Ačkoliv se studiem ayahuascy zabývám asi deset let, přiznávám, že o ní vím málo. Všichni o ni víme málo, spíše nic. Existuje jediný rozdíl mezi autory – jedni to přiznávají a druzí ne.

Ayahuasca je málo prozkoumaný a špatně uchopitelný fenomén. Naprosto chápu zájem všech, kteří se jím zabývají. Jedná se o úžasný fenomén, který si určitě zaslouží další výzkum. Jistě skýtá obrovský potenciál a to v podobě terapeutického využití nebo možností botanických, chemických nebo neurovědných objevů. Problematice bych rád věnoval sérii popularizačních článků. Tento úvodní článek se zabývá pouze problematikou samotné ayahuascy a má za cíl oddělit mýty a romantické představy od faktů. Navazující články budou věnovány objevům a poznatkům neurovědeckého výzkumu a možnostmi terapie mnoha chorob tělesných i duševních.

MUDr. Vojtěch Cink – psychiatr, neurovědec – Česká psychedelická společnost

Doporučená literatura:
Brabec de Mori, B. (2011). Tracing hallucinations: Contributing to a critical ethnohistory of ayahuasca usage in the Peruvian Amazon.
Highpine, G. (2010). Origins of ayahuasca vine
Llamazares, A. M., Martínez S., Funes C. (2004) Principales plantas sagradas de Sudamérica.
Narby, J. (1998). The cosmic serpent : DNA and the origins of knowledge
Naranjo, P. (1986). El ayahuasca en la arqueología ecuatoriana.
Ott, J. (1996). Pharmacotheon: Entheogenic drugs, their plant sources and history (2nd ed.).
Riba, J. (2003). Human pharmacology of ayahuasca.
Schultes R. E. (1967). Hallucinogenic plants.
Schultes, R. E., Hofmann, A., Rätsch C. (1992). Plants of the gods: Their sacred, healing and hallucinogenic powers.
Torres C. (1995). Archaeological evidence for the antiquity of psychoactive plant use in the central Andes.

Převzato z: https://blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-kysely.php?itemid=30566

Ayahuasca je předmětem studia chemiků, botaniků, neurovědců a lékařů už sto padesát let. I dnes je třeba cestovat daleko, často se přesouvat náročným terénem a džunglí do míst, kde neplatí zákony člověka ale přírody.

Během uplynulých jedenácti let jsem se několikrát vypravil do amazonské džungle z důvodu výzkumu léčivých rostlin, zejména ayahuascy. Pamatuji si, že do některých míst jsme před deseti lety museli plout den až dva lodí. Při tom jsme museli lodě tlačit přes mělčiny, jít džunglí, zatímco lodníci překonávali s prázdnými loděmi peřeje a obecně jsme zažívali pestrá dobrodružství. Dnes na tato místa vedou asfaltové silnice a z blízkých velkých měst trvá cesta přibližně dvě hodiny. Předmětem článku není ovšem bilancování a hodnocení dnešní situace v Amazonii.

Před více než sto padesáti lety začaly první vědecké expedice, které mimo jiné zkoumaly i ayahuascu a rostliny nutné k její přípravě. Ani si nedokážeme představit, jak musely být tyto cesty a výzkumy náročné, jelikož i s použitím moderní techniky nejsou současné expedice ničím snadným. Když si odmyslím dnešní oblečení, komunikační technologie, moderní fotoaparáty, letadla, auta, lodě poháněné motorem… Nasazení a touha po objevování a zkoumání neznámého musely být obrovské. Tento článek bych rád věnoval všem svým předchůdcům a připomněl asi pro většinu čtenářů neznámé příběhy několika vědců, cestovatelů a zakladatelů moderní etnobotaniky.

Ačkoli bylo užívání ayahuascy popsáno misionáři již dříve, prvního vědeckého zkoumání se dočkala až v polovině 19. století. Poprvé byla ayahuasca vědecky zkoumána slavným britským botanikem Richardem Sprucem (1817–1893). Spruce realizoval několik vědeckých expedic do Jižní Ameriky mezi lety 1849 a 1864. Roku 1851 se mu podařilo získat mnoho rostlinného materiálu, včetně mnoha vzorků lián. Několik z těchto lián bylo později zařazeno do čeledi Malpighiaceae a rodu Banisteriopsis, k tomu ovšem došlo až ve 20. století.

Během dalších expedic roku 1858 se mu podařilo zdokumentovat užívání lián sloužících k výrobě ayahuascy u kmene Guahibo (Kolumbie a Venezuela) a později ve stejném roce u kmene Záparo (Peru). Ačkoli Spruce popsal tyto liány jako první, svoje závěry publikoval až roku 1873. Z tohoto důvodu byly připsány zásluhy za objev lián ekvádorskému geografovi Manuelu Villavicenciovi, který publikoval práci o užití těchto lián v oblasti Rio Napo již roku 1858. Narozdíl od Spruce nepopsal žádné botanické specifikace rostlin, ale rozhodl se pro autoexperiment a výsledný produkt požil. Popis toho, co následovalo, jasně dokazuje, že šlo o ayahuascu.

Dalším etnobotanikem, který přispěl k výzkumu amazonských rostlin byl německý etnolog Theodor Koch-Grunberg (1872–1924). Své první expedice se zúčastnil roku 1896. Jeho nejvýznamnější výpravy proběhly ale až začátkem 20. století, konkrétně v letech 1903–1905. Roku 1906 pak publikoval svoji sbírku fotek mapující život domorodých obyvatel Brazílie. Další významnou cestu podnikl roku 1911. Jeho láska k džungli se mu stala osudnou a během své expedice roku 1924 zemřel na malárii.

Kolem poloviny 19. století proběhly výzkumy zcela jiné rostliny rostoucí v naprosto odlišném prostředí, které ovšem s tématem úzce souvisí. Jedná se o výzkum Peganum harmala, známé rovněž jako harmala stepní nebo častěji routa syrská. Tato rostlina se vyskytuje převážně v severní Africe, na jihu Evropy, dále však roste i v Mongolsku a Číně. Roku 1841 z ní izoloval německý chemik H. Göbel alkaloid harmalin a o šest let později z ní jeho kolega J. Fritsch izoloval další alkaloid harmin. Třetím izolovaným alkaloidem této skupiny se pak stal harmalol roku 1901 izolovaný Fischerem. Stejné alkaloidy obsahují i liány patřící do čeledi Malpighiaceae, převážně z rodu Banisteriopsis. K potvrzení, že routa syrská a rod Banisteriopsis obsahuje stejné alkaloidy beta-karbolinové povahy, došlo ovšem až ve 20. století.

Poznámky Richarda Spruce byly ve své době zapomenuty. Za jejich znovuobjevení a popularizaci můžeme být vděčni britskému přírodovědci Alfredu Russelovi Wallacovi (1823–1913). Wallace je známý především jako jeden z objevitelů teorie evoluce a přírodního výběru. Právě jeho pozorování a objevy přiměly Charlese Darwina publikovat „svoji” teorii. Wallace trávil mnoho času v terénu a jedna z lokalit, které ho zaujaly nejvíce, byla Amazonie, zejména oblast Rio Negro. Málo lidí asi ví, že právě Alfred Wallace pojmenoval rod Banisteriopsis. Pojmenoval ho tak na počest britského duchovního a sběratele rostlin Johna Banistera (1654–1692).

Zmiňované liány byly od svého objevení řazeny do různých čeledí a rodů, přičemž dnes uznávané řazení bylo ustanoveno taxonomistou Mortonem roku 1931. Byla ustanovena čeleď Malpighiaceae (v češtině malpígiovité), která aktuálně zahrnuje šedesát osm rodů a v nich dvanáct set druhů. Jedním z rodů je právě rod Banisteriopsis, do kterého patří nejvýznamnější, ale zdaleka ne jediné liány užívané pro přípravu ayahuascy.

Ve 20. a 30. letech proběhly další významné expedice, zejména ta, kterou roku 1921 uskutečnil Henry Hurd Rusby (1855–1940) a Orland Emile White (1885–1972). Na počest Rusbyho bylo pojmenováno několik druhů rostlin, mezi nimi i Banisteriopsis rusbyana. Po prostudování nashromážděných dat popsal Morton roku 1930 nové druhy lián rodu Banisteriopsis, konkrétně B. inebriens, B. quitensis a B. longiata, které se používají pro přípravu ayahuascy, nicméně obecně řečeno ne tak často jako B. caapi.

Začátkem 20. století začal i chemický výzkum rodu Banisteriopsis. Roku 1905 byl ze vzorku označeného jako yajé (jeden z názvu pro ayahuascu) izolován alkaloid, který byl nazván telepathin. Dvacet let poté Barriga-Villalba a Albarracin obdobně izolovali alkaloid yagein. Roku 1927 pak Perrot a Hamet zjistili, že telepathin a yagein jsou totožné. Lewin roku 1928 izoloval alkaloid banisterin, který se ukázal být shodným s harminem. Postupem času se ukázalo, že beta-karboliny obsažené v routě syrské a liánách z čeledi Malpighiaceae byly objeveny nezávisle na sobě mnoha výzkumníky, a již ve třicátých letech byla ustanovena původní nomenklatura vycházející z objevů harmalových alkaloidů z poloviny 19. století.

Lewin daroval svůj vzorek banisterinu (harminu) farmakologovi Kurtu Beringerovi, který ho v roce 1928 podal pacientům trpícím Parkinsonovou chorobou s velice pozitivním efektem. Bylo to poprvé, kdy byla takto psychoaktivní látka podaná s cílem léčit nějakou chorobu, a byl to první důkaz, že reverzibilní MAO inhibitory mohou být použity v léčbě Parkinsonovy nemoci.

V roce 1939 pak Chen a Chen izolovali ze dřeva, listů a kořene B. caapi harmin, harmalin a tetrahydroharmin (THH) a s konečnou platností prokázali shodu mezi beta-karboliny vyskytujícími se v Peganum harmala a Banisteriopsis sp. Až do šedesátých let byly tyto alkaloidy považovány za jediné nositele psychoaktivního efektu ayahuascy.

Jednou z největších postav výzkumu ayahuascy a etnobotaniky obecně byl Richard Evans Schultes (1915–2001), americký biolog, který je považován za otce moderní etnobotaniky. Zkoumal především psychoaktivní rostliny Mexika a Amazonie. Spolupracoval s předními chemiky a jeho největší dílo je kniha „Rostliny bohů”, kterou publikoval spolu s Albertem Hoffmanem, legendárním chemikem, jenž stál za syntézou a objevy mnoha psychedelických substancí. Schultes se o Amazonii zajímal už od dětství a dle jeho slov ho nejvíce inspirovaly knihy Richarda Spruce. Už během studií se zabýval zdroji psychedelických látek, zejména peyotlem. Do Amazonie se poprvé dostal roku 1942, měl za úkol hledat rostliny, které by se daly využít jako zdroje kaučuku pro rostoucí zbrojní výrobu. Mezi jeho nejvýznamnější objevy patří jed kurare, který našel uplatnění v anesteziologii a nebylo by bez něj možné provádět mnohé operace.

Až koncem 60. let se začaly zkoumat různé přísady, ze kterých se vaří ayahuasca. První ucelený článek zabývající se ingrediencemi do ayahuascy publikoval Homer Pinkley roku 1969. Zabýval se tam rostlinami Banisteriopsis rusbyana (moderněji nazývanou Diplopterys cabrerana) a rodem Psychotria, zejména P. viridis.

Objev DMT v ayahuasce roku 1968 způsobil poprask, protože odstartoval začátek konce teorie, která tvrdila, že za psychoaktivní účinek ayahuascy zodpovídají beta-karboliny. DMT bylo již roku 1955 izolováno z Anadenanthera peregrina. Překvapením tehdy bylo, že DMT se vyskytuje v přírodě. DMT bylo již v té době známo, ale jednalo se o látku, která vzešla z chemické syntézy již roku 1931. Podobný osud mělo i příbuzné DET, které bylo nejdříve syntetizováno a až později objeveno v přírodě.

Až koncem šedesátých let publikovali Schultes a Pinkley teorii, že je účinek ayahuascy způsoben synergickým účinkem beta-karbolinů a psychedelických tryptaminů. Psychedelický efekt a zároveň neaktivita perorálně užitého DMT byla prokázána prostřednictvím autoexperimentu maďarského psychiatra Stephena Szary.

Schultes se svými studenty vydal roku 1968 první přehled přísad do ayahuascy obsahujících psychoaktivní tryptaminy. Roku 1972 pak Rivier a Lindgren popsali další přísady a především jako první publikovali myšlenku, že příprava ayahuascy je velice komplexní proces, který zásadně ovlivňuje výsledek. Koncem sedmdesátých let pak japonští fytochemici objevili v rostlinách rodu Banisteriopsis velké množství do té doby neznámých beta-karbolinů.

Velmi důležitý pokrok ve zkoumání ayahuascy se následně povedl McKennovi. Ten v roce 1984 jako první publikoval teorii, že beta-karboliny v ayahuasce blokují periferní MAO v zažívacím traktu a tím umožňují využití DMT, které by jinak nebylo perorálně aktivní.

Dalším zajímavým výzkumem bylo porovnání ayahuascy připravené mestizy v oblasti Rio Púrus s ayahuascou připravenou u kmene Shuar. Ayahuasca kmene Shuar obsahovala výrazně méně zásadních alkaloidů než ayahuasca připravená mestizy. Rozdíl byl vysvětlen odlišnou přípravou. Příslušníci kmene Shuar totiž ayahuascu nevaří. Máčejí přísady ve studené vodě a ani produkt máčení následně nezahušťují varem, což jsou ve většině komunit běžné techniky. Tímto výzkumem bylo jasně prokázáno, že na způsobu přípravy záleží.

Antropolog Luis Eduardo Luna publikoval v osmdesátých letech tři rozsáhlé články o různých rostlinách užívaných k přípravě ayahauscy. Rovněž jako první publikoval koncept tzv. rostlinných učitelů („plantas que enseñan“). V té době nejúplnější přehled rostlin užívaných k přípravě ayahuascy vydal McKenna, Luna a Towers roku 1995.

Od té doby proběhlo mnoho výzkumů preklinických a dokonce už i klinických. Jejich výčet by byl opravdu rozsáhlý. Pro mě jsou ovšem nejzajímavější příběhy mých předchůdců, kteří se na svá dobrodružství vydávali před neuvěřitelnými sto padesáti lety. V současnosti je v běhu velké množství studií a k naší velké radosti mezi nimi můžeme najít i „českou stopu”. Jako příklad můžeme uvést expedici Neuron 2019, kterou vedl Tomáš Páleníček, nebo expedici Madre de Dios 2019, kterou jsem vedl já. Doufejme, že Amazonie přežije následující dekády, aby měli i naši následovníci co zkoumat.

MUDr. Vojtěch Cink – psychiatr, neurovědec – Česká psychedelická společnost
8. 9. 2019

Převzato z: https://blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-kysely.php?itemid=35104